Vzpomínám
Vzpomínám na večer u krbu, vína,
vidím mně u tebe, zdá se mi pohádka.
Kdopak to zavinil, čí je to vina,
že je vše rozpadlé, jak z karet hromádka.
Já jsem však zůstala, navzdory čekání,
nepřestat milovat člověka blízkého.
Čekala přes hrozby, strašlivé stýskání,
věřila v etapy života hezkého.
Čekala na prince z planety Íľdá,
chci být jen s jedním, toho ty znáš.
Táži se osudu, kam se jen vydá,
nenech ho odejít, radši jej svaž.
Srdce mi buší, pro toho člověka,
díváš se na něj, je ve tvém odrazu.
Pocit, že už jsem s ním od dávného věka,
břiblížit náš život k našemu obrazu.
Milovat, nepřestat, nikdy a v ničem,
neříkat "sbohem", to je mé přání.
Vím, že dnes láska je takové "klišé",
však věřím v pohádku, muž je tu "pro ni".